Psal se 12. srpen léta páně 1987 a svět se chvěl napětím. Každý živý tvor, ba i každý kámen, cítil, že se někde brzy stane nějaká velká událost, která navždy změní chod dějin a přivede lidstvo na správnou cestu, cestu k osvícení. Většina obyvatel Země to sice nevěděla (alespoň ne vědomě), ale epicentrum této zvláštní energie se v tu dobu nacházelo v jednom malém městěčku v srdci Evropy a každou chvíli mělo dojít k jejímu uvolnění. Atmosféra houstla, čas se téměř zastavil. I zvuky přírody jakoby se schovaly v dáli a uvolnily tak prostor nervy drásajícímu tichu, jenž v tu chvíli všude zavládlo. A pak se zrodil nový život. Nakumulovaná energie se rázem uvolnila do všech směrů, obletěla několikrát Zeměkouli, až se nakonec vstřebala do nerostů a živočichů a naplnila je tak teplem a pocitem radosti z nadcházejících dnů, měsíců a let.

A o několik hodin později někde úplně jinde se za naprosto nedůležitých okolností a zcela nepovšimnut narodil Martin Bartůněk a vůbec nikoho to nezajímalo.

Zpočátku působil docela pasivním dojmem - moc se hlasově neprojevoval a nijak zvlášť se nepohyboval. Dalo by se říct, že prakticky celé své batolecí období prospal či proležel ve statické pozici v postýlce (teprve až o mnoho let později se přišlo na to, že to u něj není nic neobvyklého a že tímto způsobem pravděpodobně prožije celý život). Jeho první krůčky byly dost nejisté, vratké a nechtěné. Malý Martínek nechápal, co od něj jeho okolí požaduje a už vůbec nedokázal přijít na důvod, proč by se měl přestat nechat na svá oblíbená místa nosit a začít se přemísťovat pomocí vlastních končetin, když je to tak otravné a nepraktické. Jak je vidět, již v tomto útlém věku se začaly rozvíjet jeho analytické schopnosti, zvláště tedy schopnost prozkoumat a rozlišovat řešení problémů podle množství vynaloženého úsilí a nezatěžovat tak sebe ani ostatní věcmi, jimž je možno se vyhnout.

Po několika letech mu však bylo jasné, že doba, do které se narodil, má určitá pravidla. Pravidla, která musí dodržovat, chce-li se úspěšně začlenit do společnosti. I když mu to nebylo příjemné, začal se tedy v omezené míře pohybovat a jeho okolí bylo spokojené. Nakonec si uvědomil, že i tento způsob dopravy má své výhody a začal ho (i když ve značně omezené míře) chápat jako zcela běžnou věc, bez které se stejně v životě zřejmě neobejde. Chlapec rostl jako z vody a jeho nezkušené nožičky po nějaké době nabraly trochu svaloviny. Zhruba v té době (inspirován pohádkami) také začal přemýšlet o tom, jaké by to asi bylo, vydat se do světa.

Ať to byla sebelákavější myšlenka, byl ještě moc malý chlapec na její realizaci. Alespoň tedy zahájil svoji sociální implementaci. V pěti letech ho rodiče přihlásili do školky Rozmarýnek, kde mohl konečně začít pracovat na prohloubení svých (do té doby dost chabých, i když si to asi neuvědomoval) schopností a znalostí, stejně jako získávání zkušeností, které hodlal posléze uplatnit při svém plánovaném vydání se do světa. Dostalo se mu relativně slušných základů co se týče psaní a počítání, taktéž se v něm studiem cizího (anglického) jazyka projevily nějaké ty latentní schopnosti v oboru lingvistiky. A nesmíme samozřejmě zapomenout na několik prvních kamarádů.

V šesti letech byl zapsán do základní školy, do které se z dnešního pohledu naprosto nepochopitelně a neopodstatněně těšil. Během následujících týdnů a měsíců z něj nadšení postupně opadávalo, ale školu toleroval i nadále, částečně také kvůli tomu, že jinou možnost neměl. Opět získal nějaké všeobecné znalosti (jak to tak na základních školách bývá), bohužel ale v té době anglický jazyk nebyl ještě tak rozšířený předmět, což se samozřejmě nelíbilo rodičům. Dva roky sice navštěvoval speciální kurzy pořádané na jiných školách, ale to bylo málo. Následující rok tak byl nucen opustit své kamarády a pohodlí známého prostředí a přestoupil na základní školu s rozšířenou výukou jazyků, jenž byla v těch letech malým unikátem a na které se nakonec usídlil nastálo (tedy do deváté třídy). Než se ale spolu s malým Martinem vydáme za jeho zážitky do třetí třídy, je třeba zmínit ještě několik zajímavých věcí. V první třídě, pro všechny naprosto nečekaně, projevil zájem zlepšit své pohybové dovednosti nějakým sportem. Fascinován filmy s Jackiem Chanem, Jean-Claudem van Dammem a dalšími velkými osobnostmi akčních filmů se přihlásil na tréninky karate, čehož výsledkem nakonec byl fialový pás a po pár letech bohužel i odchod z důvodu opadu zájmu. Ve druhé třídě rovněž začal vážněji koketovat s uměním, hlavně tedy s uměleckými vyjadřovacími prostředky. Na vlastní žádost (dost podpořenou faktem, že jeho sestra se umělecky vyjadřovala už asi rok) ho tedy rodiče zapsali na základní uměleckou školu do hodin hry na klavír. Hraní ho zpočátku bavilo, bohužel však tak docela nenaplnilo jeho očekávání - naivně si myslel, že po pár hodinách z něj bude klavírní virtuóz schopný bez mrknutí oka vystřihnout několik taktů z děl předních světových hudebních skladatelů. Tady je ale nutno podotknout, že i tak působil jako docela schopný klavírista, profesorka z něj měla radost, absolvoval i několik koncertů a soutěží (jako například Jarní petrklíč a jiné), kde se dokonce umisťoval na příjemných pozicích. I když ho pár posledních let hra nebavila a nejraději by s ní přestal, nakonec vydržel a po 7 letech zakončil cyklus absolventským koncertem - od té doby ale bohužel na klavír ani nesáhl a jeho schopnosti tak naprosto zakrněly. Když nebudeme počítat speciální hodiny výtvarné výchovy, absolvované během této doby a dokonce na stejné umělecké škole, byl to jeho naprosto poslední kontakt s klasickým uměním. Ale to už jsme opravdu předběhli, vraťme se tedy zpátky do třetí třídy, kde jsme Martina zatím opustili.

Ono ale není moc co vyprávět, následujích 7 let základní školy totiž neprobíhalo nijak zvláštně. Martin byl zcela obyčejný žák s průměrnými výsledky, který se školou protloukal stejně jako kdokoli jiný a který za nejdůlěžitější schopnosti, nabyté ve škole, považuje malou násobilku a odčítání času z ručičkových hodin. S ohledem na jeho pozdější studium je až paradoxním faktem, že těch pravděpodobně nejlepších výsledků (nepočítaje angličtinu) dosahoval v matematice, tedy v předmětu, který mu na střední a vlastně i na vysoké škole přivodil nemalé potíže. V šesté třídě byl nucen si zvolit druhý cizí jazyk, zvolil si tedy francouzštinu, na své úspěchy v jazyku anglickém už ale nenavázal a jeho výkony v tomto novém předmětu ani nestojí za zmínku. V sedmé ani osmé třídě se nic zajímavého nestalo, a tak celkem bez problémů proplouval školou směrem k vytoužené metě deváté třídy. Ve školních výsledcích se sice opravdu nic zajímavého nestalo, bylo by ale troufalé tvrdit, že se nic nestalo v Martinově hlavě. Psychické a fyzické změny spojené s pubertou či klubající se zájem o opačné pohlaví je celkem zbytečné zmiňovat, důležité ale je, že přibližně v této době naprosto zanevřel na učení. Nikdo neví, co bylo příčinou nebo jaké pohnutky ho k tomu dovedly, nicméně od této doby (a vlastně dodnes) se jeho příprava do školy rovnala nule. Všiml si totiž jednoho zajímavého faktu - omezení domácí přípravy mělo za následek mnohem více času na zábavu, přičemž ztráta na studijních výsledcích byla relativně neohrožující a tudíž zanedbatelná. To vedlo k prvním trojkám na vysvědčení a čtyřkám a pětkám v žákovské knížce, z čehož samozřejmě rodiče radost neměli. Vědci o tomto jevu vedou dlouhé debaty a dodnes nebyl nikdo schopen přijít s nějakým kloudným vysvětlením. Někteří tento fakt spojují se ztrátou sebevědomí a sebeúcty zapříčiněné jistou učitelkou, která měla na chudáka Martina takzvaně spadeno, což se ale nikdy nepodařilo dokázat. On sám si nemyslí, že by to mělo nějaký speciální důvod, považuje to zkrátka za další z jeho vlastností, která celkem plynule navazuje na to, co jsem zmínil úplně na začátku - proč se zbytečně snažit o něco, bez čeho je možné se klidně obejít ? Důležité ale je, že ať byl jeho přístup k učivu jakýkoli, základní školu úspěšně absolvoval s relativně dobrým prospěchem.

A pak přišel zlatý věk střední školy. Když se měl rozhodnout, jaké zaměření by si rád na střední škole vybral, byl bezradný. Neměl v té době prakticky žádné koníčky ani záliby (sci-fi literatura se bohužel nikde nevyučovala), o nějaké představě o budoucnosti nemohla být vůbec řeč. Nakonec zvolil Střední průmyslovou školu sdělovací techniky, za prvé proto, že jeho sestra na ní již 3 roky studovala a tudíž tak trochu věděl, do čeho jde a za druhé proto, že název oboru "obrazová a zvuková technika, technologicko-organizační zaměření" znělo lákavě i pro jeho uši. A udělal dobře. Následující čtyři roky považuje dodnes za nejlepší léta svého života (i když relativně krátkého) a kdyby měl tu možnost, klidně by se do toho krásného věku 15 let znovu vrátil a na stejnou střední školu opět nastoupil. Získal nějaké zkušenosti jak s televizní a filmovou technikou, tak s i přípravou a realizací samotného natáčení. Také 2 roky po sobě navštěvoval zájmový kroužek zabývající se amatérským filmem, který ale bohužel kromě něj (a ve druhém roce ještě jeho sestry) a vedoucího nenavštěvoval nikdo jiný. Díky tomuto videoklubu se ale seznámil s několik lidmi, předně s režisérem Markem Dobešem, kterému může poděkovat za další zkušenosti z přípravy a natáčení českého celovečerního filmu s názvem Choking Hazard, který prosvištěl kiny někdy v roce 2004.

Na střední škole se rovněž začal prohlubovat jeho zájem o věci s PC spojené, hlavně tedy střih videa (což byla tak nějak vlastně součást výuky), 3D modelování a animace a v neposlední řadě i programování a tvorba webových stránek. Ne, že by byl v těchto oborech vyloženě špatný, ale z nějakého důvodu vždy zůstával o několik let (či alespoň kroků) pozadu. Důkazem toho budiž například i tento web, který je jeho zatím posledním projektem, ale každému je jasné, že proti ostatním webům podobného ražení nemá žádnou šanci obstát. Částečně je to zapříčiněno tou jeho zvláštní povahou - prakticky nikdy se neučí nové věci jen tak kvůli tomu, že by je chtěl umět, ale pouze v případě, že je k něčemu potřebuje. A co mu nespadne přímo do klína, o to se snažit ani neobtěžuje. Jeden příklad za všechny - v době, kdy CSS už dávno ovládalo svět, Martin stále tvrdošíjně produkoval stránky s tabulkovým layoutem (a nebýt jednoho odpoledního zkratu, asi by v tom pokračoval i nadále), zkrátka proto, že CSS k ničemu nepotřeboval.

Ale zpátky k jeho studiu na střední škole. Jeho studijní výsledky nebyly nijak výrazné, spíše velmi průměrné. Některými předměty dokonce prolézal jen tak tak s odřenýma ušima. Snad jen ten anglický jazyk si držel na celkem vysoké úrovni, i když se tedy vždy soustředil více na psaný projev než na mluvené slovo, což má ve spojení s jeho vrozenou nervozitou a plachostí za následek, že při jakékoli konverzaci z cizojazyčně mluvící osobou se z něj stává blekotající idiot, který nedokáže svému konverzačnímu partnerovi sdělit ani přesný čas. A to je pak, jak jisté sami uznáte, schopnost celkem k ničemu.

Navzdory všem nástrahám a nepřízni osudu se nakonec dostal až k maturitě, na kterou se "učil" jeden jediný den, což mu dodnes nikdo nevěří a každý ho považuje za vychloubačného srágoru. A tím, že jsem to zde zmínil, jsem mu pravděpodobně nijak nepomohl. I přes to však maturitu s průměrným výsledkem zvládl, ačkoli v to sám ani trochu nevěřil. Mimochodem, pokud máte zájem, můžete si na webu http://www.bartasarts.com v sekci "download" stáhnout jeho dlouhodobou maturitní práci, kterou se dvěma spolužáky splodil během čtvrtého ročníku. Tím tedy skončilo to tolik milované a tolik vzpomínané období střední školy a Martin byl nucen vyrazit za dalším vzděláním.

To mu ovšem mělo nakreslit pěkných pár vrásek na čele. Vzhledem k dosavadnímu studijnímu zaměření a faktu, že, jak si uvědomil, ta filmová tvorba není zas tak otravná záležitost, rozhodl se, že podá příhlášku na některou z českých filmových škol. Samozřejmě se hned nabízí FAMU, mělo to však několik háčků - za prvé, pravděpodobnost přijetí byla více než mizivá, za druhé, nebyl si jistý, na jaký obor by se chtěl přihlásit, no a za třetí, vždycky považoval studium na filmové škole jako špatný krok, který mu akorát vyžere mozek a donutí ho točit nepochopitelné umělecké snímky, složené převážně z detailů na lidský obličej, recitace nesmyslného textu a záběrů cválajího koně. I přes ten poslední bod nakonec podal příhlášku na Filmovou školu do Zlína, kam ale nebyl přijat, protože u závěrečného pohovoru neprojevil dostatečný zápal (výroky typu "české filmy jsou všechny na jedno brdo" mu pravděpodobně před komisí také moc nepomohly). A tak byl nucen, protože už bylo dávno po termínu podání přihlášek, přihlásit se na poslední záchranu, tedy ČVUT FJFI (fakulta jaderná a fyzikálně inženýrská), kde naštěstí brali studenty až do konce srpna a bez příjimaček.

Byl to omyl. Velký omyl. Trochu je tato volba omluvená tím, že jiná možnost nebyla, ale i tak to byl omyl. Se svými chabými znalostmi středoškolské matematiky ani nemohl na vysoké škole, kde se prakticky nic jiného než matematika a fyzika (což je jen aplikovaná matematika) nevyučuje, nic lepšího očekávat. Od začátku to s ním šlo z kopce, učivo nezvládal a ani neměl žádnou motivaci se mu podrobněji věnovat. Nakonec se jen tak tak dostal do letního semestru (získal 15 kreditů, což je přesně minimum pro postup), kde byl už definitivně rozhodnutý, že budoucnost jaderného fyzika ho určitě nečeká. Po dlouhém výběru nové vysoké školy, kdy se opět potýkal s tím, že neměl ponětí, co by chtěl studovat, šel nakonec cestou nejmenšího odporu - celé dny sedím u počítače, řekl si jednoho dne, proč tedy nejdu studovat informatiku ? Většině z vás asi tato myšlenka a logika v ní obsažená vykouzlila úsměv na tváři, jemu však tento způsob uvažování není nijak cizí. A tak podal přihlášku na Univerzitu Hradec Králové, Fakultu informatiky a managementu.

No a to už jsme v současnosti - z malého Martina, se kterým jsme do této chvíle prožívali jeho školní léta, je dnes 20letý mladík, hledající spolu s partičkou dalších studentů bydlení, a v době psaní tohoto textu je tomu necelý týden od zápisu. Co přinesou roky budoucí ? Dokončí Martin konečně tuto vysokou školu ? Najde si konečně práci nebo alespoň brigádu, když se tomu celý svůj život úspěšně vyhýbal ? Řekněte sami, nebylo by to pěkné, kdybychom všichni znali odpovědi na takovéto otázky ? Bohužel, příroda má svoje zákony a jedním z nich je, že člověk si nemůže být nikdy ničím jistý. A u Martina to platí dvojnásob. Popřejme mu tedy mnoho zdaru a úspěchů v jeho nadcházejícím životě a držme mu palce, aby mu to s tou školou vyšlo. Jinak bude navždy sedět zavřený doma a psát články o svém životě ve třetí osobě ...

Update (27.5. 2010): Pokud to někoho náhodou zajímá, tak školu po prvním ročníku vzdal, bydlení nakonec sehnal, ale za poslední 2 roky se stejně 2x stěhoval, a nyní se bez peněz, budoucnosti či ambicí protlouká mizernou existencí na postu promítače multikina CineStar Hradec Králové a stereotyp každého dne mu narušuje pouze jeho malý chlupatý společník (míněno zvíře, konkrétně fretka). No, upřímně řečeno - čekal snad někdo něco jiného ?

Nahoru